KUTNÁ HORA

Technika těžby.

   Hlavním pracovním nářadím středověkého havíře byla hornická kladívka - želízko, na jednom konci špičaté, a tupý mlátek, kterým se želízko zaráželo do skály. Podle typu horniny se používala želízka nebo železné klíny různých velikostí.  Tam, kde byla hornina velmi tvrdá a kde to místní podmínky dovolovaly, se používala metoda žárového dobývání, tzn. sázení ohněm. Horníci na skálu narovnali dlouhé štípané dříví, až tři vrstvy,  a omazali je hlínou. Hlína se žárem vypálila, po vypálení ji museli roztlouci a skála pod ní byla křehká a nechala se snadno lámati. Tohoto způsobu se používalo až do vynalezení střelného prachu. Kouř byl odváděn podzemními dírami zvanými lantrochy, které se musely vymetat jako komíny. Po zapálení dříví museli havíři pro dusivý kouř místo opustit. Nebylo-li doutnající dříví dobře omazáno tlustou vrstvou hlíny, stávalo se často, že vzplanulo plamenem a od ohně chytla výdřeva a pažení šachty. K sázení ohně bylo potřeba mnoho dříví a hlíny. Po veliké spotřebě hlíny býval hluboký dolík uprostřed Kaňku, kde horníci měli hliniště. Tento hluboký dolík byl v nedávné době zavezen. Dříví bylo v šachtách dost. Byly to hašple (rumpály), farty (žebříky) a podpěry ve štolách.  Že kutnohorské doly nebyly ušetřeny od požárů, svědčí různé zprávy. Roku 1471 kníže Albrecht, zeť krále Jiřího, jel s vojskem přes Kaňk a zapálil důl Plimli a mnoho horníků pobil. 

   Měkká hornina se dobývala špičákem, nástrojem s dlouhým hrotem. Kopáč - trojhranná ostrá motyka zvaná též krace - sloužil k odklízení či přihrnování rubaniny. 

   Narubaná hornina se nakládala do neciček vydlabaných z jednoho kusu dřeva, které horník buď nesl, nebo táhl za sebou přivázané na provaze. Kromě neciček (jsou k vidění v kutnohorském muzeu) sloužila k tomuto účelu dřevěná kolečka nebo bedny. Použití důlních vozíků je v Kutné Hoře doloženo až v 15. století. V další fázi se materiál překládal do okovů, proutěných košů nebo měchů z volské kůže a vytahoval se na povrch. Pro svislou dopravu na malé vzdálenosti se používaly hašply - vrátky, které obsluhovali obvykle dva hašplíři. Vrátkem se vytahovaly náklady o hmotnosti do 70 kg. U hlubších šachet se stavěly důlní žentoury, neboli trejvy. Základní součástí trejvu je svislý hřídel, v jehož horní části je lanový buben, v dolní části vodorovně zasazené trámky, ke kterým se připřahovaly koně. Hřídel se otáčel v železných čepech, z nichž jeden byl zapuštěn do země, druhý byl ukotven v trámech v horní části stavby. Lano bylo od bubnu vedeno přes kladku nad šachtu. Celé zařízení bývalo kryto šindelovou střechou. Replika zařízení s původními součástmi se nalézá na nádvoří kutnohorského muzea.

Fotografie Přibyl 2005. Carolli a průvodkyně před trejvem. 

Pomocí trejvu bylo možno vytáhnout náklady o hmotnosti až 1 tuny z hloubek okolo 200 metrů. Původně se pracovalo pouze s jedním lanem nebo řetězem, v druhé polovině 16. století se začaly zavádět trejvy se dvěma protisměrně vinutými lany, takže bylo možno zároveň jedno břemeno vytahovat a druhé spouštět dolů. Jiný typ trejvu měl v horní části hřídele místo lanového bubnu paleční převod, jímž se převáděl rotační pohyb na vodorovnou osu vrátku nad šachtou. Pro pohon trejvů byla nejčastěji využívána koňská síla, ale tam, kde to bylo možné, stavěly se stroje na vodní pohon, který byl levnější a výkonnější. Existenci vodního kola je v Kutné Hoře dochována z roku 1310. 

 ZDROJ: Kutnohorské dolování. Jana Pechočová

  

® Speleo klub Kladno 2005