| Hlavním
pracovním nářadím středověkého havíře byla
hornická kladívka - želízko, na jednom konci špičaté, a
tupý mlátek, kterým se želízko zaráželo do skály. Podle typu
horniny se používala želízka nebo železné klíny různých
velikostí. Tam, kde byla hornina velmi tvrdá a kde to místní
podmínky dovolovaly, se používala metoda žárového dobývání,
tzn. sázení ohněm. Horníci na skálu narovnali dlouhé štípané
dříví, až tři vrstvy, a omazali je hlínou. Hlína
se žárem vypálila, po vypálení ji museli roztlouci a skála pod
ní byla křehká a nechala se snadno lámati. Tohoto způsobu
se používalo až do vynalezení střelného prachu. Kouř
byl odváděn podzemními dírami zvanými lantrochy, které se
musely vymetat jako komíny. Po zapálení dříví museli havíři
pro dusivý kouř místo opustit. Nebylo-li doutnající dříví
dobře omazáno tlustou vrstvou hlíny, stávalo se často,
že vzplanulo plamenem a od ohně chytla výdřeva a pažení
šachty. K sázení ohně bylo potřeba mnoho dříví a
hlíny. Po veliké spotřebě hlíny býval hluboký dolík
uprostřed Kaňku, kde horníci měli hliniště.
Tento hluboký dolík byl v nedávné době zavezen. Dříví
bylo v šachtách dost. Byly to hašple (rumpály), farty (žebříky)
a podpěry ve štolách. Že kutnohorské doly nebyly ušetřeny
od požárů, svědčí různé zprávy. Roku 1471
kníže Albrecht, zeť krále Jiřího, jel s vojskem přes
Kaňk a zapálil důl Plimli a mnoho horníků
pobil.
Měkká hornina se
dobývala špičákem, nástrojem s dlouhým hrotem. Kopáč
- trojhranná ostrá motyka zvaná též krace - sloužil k odklízení
či přihrnování rubaniny.
 |
Narubaná
hornina se nakládala do neciček vydlabaných z jednoho
kusu dřeva, které horník buď nesl, nebo táhl za
sebou přivázané na provaze. Kromě neciček
(jsou k vidění v kutnohorském muzeu) sloužila k tomuto
účelu dřevěná kolečka nebo bedny. Použití
důlních vozíků je v Kutné Hoře doloženo až
v 15. století. V další fázi se materiál překládal
do okovů, proutěných košů nebo měchů
z volské kůže a vytahoval se na povrch. Pro svislou
dopravu na malé vzdálenosti se používaly hašply - vrátky,
které obsluhovali obvykle dva hašplíři. Vrátkem se
vytahovaly náklady o hmotnosti do 70 kg. U hlubších šachet
se stavěly důlní žentoury, neboli trejvy. Základní
součástí trejvu je svislý hřídel, v jehož horní
části je lanový buben, v dolní části vodorovně
zasazené trámky, ke kterým se připřahovaly koně.
Hřídel se otáčel v železných čepech, z nichž
jeden byl zapuštěn do země, druhý byl ukotven v trámech
v horní části stavby. Lano bylo od bubnu vedeno přes
kladku nad šachtu. Celé zařízení bývalo kryto šindelovou
střechou. Replika zařízení s původními součástmi
se nalézá na nádvoří kutnohorského muzea.
Fotografie Přibyl
2005. Carolli a průvodkyně před trejvem.
|
| Pomocí trejvu bylo možno
vytáhnout náklady o hmotnosti až 1 tuny z hloubek okolo 200 metrů.
Původně se pracovalo pouze s jedním lanem nebo řetězem,
v druhé polovině 16. století se začaly zavádět
trejvy se dvěma protisměrně vinutými lany, takže
bylo možno zároveň jedno břemeno vytahovat a druhé spouštět
dolů. Jiný typ trejvu měl v horní části hřídele
místo lanového bubnu paleční převod, jímž se převáděl
rotační pohyb na vodorovnou osu vrátku nad šachtou. Pro
pohon trejvů byla nejčastěji využívána koňská
síla, ale tam, kde to bylo možné, stavěly se stroje na vodní
pohon, který byl levnější a výkonnější. Existenci
vodního kola je v Kutné Hoře dochována z roku 1310. |
 |
ZDROJ:
Kutnohorské dolování. Jana Pechočová
|