OSELSKÉ PÁSMO

STŘEDOVĚKÉ DŮLNÍ DÍLO NA OSELSKÉM PÁSMU
J.Pechočová a A. Hoffamová

   Kutná Hora, ve středověku jedno z nejdůležitějších měst Českého království, vděčila za svůj vznik, slávu a hospodářskou i politickou moc bohatému nalezišti stříbra. První písemné zprávy o dolování pocházejí z poloviny 13.stol., ale je zřejmé, že jeho skutečný počátek musíme klást do dávnější minulosti. Největšího rozkvětu dosáhlo kutnohorské dolování ve 14.století. Svědectví o této době nám podávají nejen staré písemné prameny a archeologické nálezy, ale i různé technické památky. Jednou z nich je středověké důlní dílo v prostoru mezi Hrádkem a chrámem sv. Barbory, které je součástí báňsko historické expozice okresního muzea. Toto dílo bylo objeveno v roce 1967 při hydrogeologickém průzkumu historického jádra města. Průzkumná šachtice, umístěná před jezuitskou kolejí, narazila v hloubce 22 m na starou štolu. Objevitelé byli zprvu přesvědčeni, že našli důl Osel, který patřil až do 16.stol. k nejhlubším a nejbohatším kutnohorským dolům, proto mu byla věnována mimořádná pozornost. Další průzkum však prokázal, že se nejedná o důl Osel, ale o dokonale zachovalou středověkou odvodňovací štolu. Byla ražena postupně v delším časovém úseku od 14. do konce 15. nebo začátku 16.stol. Její nejstarší části původně pouze propojovaly jednotlivé těžební jámy, později byly upraveny a až do zániku dolů sloužily k odvádění důlních vod. Štola je ražena v rulách kutnohorského krystalinika těsně při styku s bazálními křídovými slepenci. Na mnoha místech ve stropě je možné pozorovat křemenné i rulové valouny tohoto slepence. V nadloží ruly se nacházejí usazené horniny obsahující vápenec, proto se ve štole setkáváme s podobnými jevy jako v krasových jeskyních tvoří se sintrové povlaky stropu a stěn, kaskády a v nepřístupných částech štoly i krápníky, dutá brčka a sintrové lavice. Pro návštěvníky je zpřístupněno přibližně 250 m štoly, zmapovaných je dalších 100 a další prostory jsou dosud neprozkoumány. Vstup do štoly je ve svahu pod jezuitskou kolejí poblíž domů čp. 31 a 32. Štola má přibližně JV SZ směr. Vchod a úvodní část štoly jsou z bezpečnostního důvodu vybetonovány, po levé straně je zachován zbytek objevitelské šachtice, která končí slepě pod chodníkem na Barborské ulici, vedoucí od Hrádku k chrámu sv. Barbory. Dále prochází štola pod jezuitskou kolejí. V místě prvního rozšíření je po pravé straně zasypaný komín, který ústil na nádvoří jezuitské koleje. Asi po 50 m odbočuje vlevo nízká štolka, která končí slepě po 7,5 m. Po dalších 15 m je vybudován můstek přes šachtu, která vedla do nižšího patra a je v současné době zatopená. Její hloubka je necelých 5 m. Za touto šachtou je na stěnách štoly bohatá sintrová výzdoba. Další šachta po levé straně je z větší části zasypaná, proto zde hloubka vody dosahuje jen 1,5 m. Naproti je zbytek dřevěného potrubí, které sloužilo k odvádění vody. Vlevo za šachtou odbočuje nově vybudovaná krátká chodba, která končí nouzovým východem 30 m hlubokou šachtou ústící na povrch. Vpravo u země odbočuje krátká slepá štolka. Hned za ní je odbočka se svážnou neboli úklonnou šachtou, která je zatopená. Dosud největší naměřená hloubka je 7 m (po úklonu 10 m). Zde je ve stropě velmi dobře viditelný křídový slepenec, který se usadil na rulovém podkladu. Naproti této odbočce je další štolka, která končí slepě asi po 15 m. Závěr přístupné části středověkého důlního díla tvoří větší vydobytá prostora, ve spodní části zatopená. Její celková hloubka je téměř 8 m, voda je hluboká 3,5 m. Staří horníci zde rubali žílu severo jižního směru. Vydobyté prostory v jejím pokračování lze sledovat vpravo i vlevo od konce turistické trasy. Vpravo pokračuje chodba ještě asi 100 m a končí pod budovou okresního soudu na náměstí Národního odboje. Prostory vlevo nejsou dosud podrobně prozkoumány a zmapovány. Štola byla ražena ručně, pomocí hornických kladívek želízka a mlátku. Stopy po práci s želízky jsou patrny na mnoha místech na stěnách a na stropě štoly. Kromě toho jsou ve stěnách vysekány četné drobné výklenky, do kterých horníci vkládali při práci kahany. Práce horníků byla velmi namáhavá, proto se snažili o co největší úspornost a razili šachty i štoly co nejužší. Šířka štoly se pohybuje nejčastěji kolem 70 cm, v nejužším místě měří pouze 40 cm. Výška chodby se značně mění, v přední části dosahuje až 3 m, v nejnižším místě má pouhých 120 cm. Při zpřístupňovacích pracích byla upravována počva (podlaha), a proto je dnes chodba o něco vyšší než původně. K dobývání rudy byly zakládány šachty od 20 30 do 100 m, někdy i hlubší, ze kterých byly raženy štoly. Havíři se scházeli v kavnách (kůlnách), kde se oblékali do bílých plášťů s kapucí z nebarveného režného plátna (tzv. perkytlí). Do šachet slézali po žebřících různých typů, nebo byli spouštěni po laně vrátku (hašplu). V úklonných šachtách sjížděli dolů po kožených zástěrách, které měli uvázané v pase a přidržovali se lana. Základními nástroji havířů byla dvě kladívka, jedno špičaté želízko, druhé tupé mlátek. Dále používali jednoduché ruční nářadí jako nosáky (předchůdce dnešních krumpáčů), motyky, lopaty, různé klíny a větší kladiva pemrlice. Ke svícení používali havířské hliněné kahany, do kterých vkládali kroužky loje a knot. K narušení horniny si pomáhali tzv. "sázením ohněm". Před skálou se narovnala hranice dříví, omazala se hlínou a malým otvorem se zapálila. Nechala se pomalu doutnat, až dříví shořelo. Pak se rozpálená skála polila vodou a prudkou změnou teploty popraskala. Vyrubaná hornina se dopravovala v dřevěných necičkách (později i kolečky a vozíky) k těžné šachtě s vrátkem. Zde se hornina plnila do proutěných košů nebo kožených měchů a dva hašplíři vytahovali materiál na povrch. U hlubokých těžných šachet se stavěl důlní stroj žentour neboli trejv. Pomocí trejvů a různých vodotěžných zařízení se také řešilo odvodňování dolů. Vyrubaný materiál se na povrchu propíral, rozbíjel a třídil na rudu a jalovinu (perk). Ruda se dále upravovala v třídírnách a úpravnách a pak se zpracovávala v hutích. V blízkosti hlubokých šachet se stavěly těžní stroje žentoury neboli trejvy (též trejby). Přestože jich v Kutné Hoře pracoval celá řada, žádný z nich se nezachoval. Trejv, který stojí na zahradě Hrádku, pochází z jáchymovského dolu Josef a byl darován muzeu v Kutné Hoře v roce 1950. Na kruhové podezdívce o průměru 16 m stojí vlastní dřevěná konstrukce stroje. Jeho hlavní částí je svislá osa, opatřená na obou koncích železnými čepy, které se otáčejí v železných ložiskách upevněných dole pod úrovní podlahy a nahoře v příčném trámci. Na horní části osy je upevněn dřevěný buben o průměru 6 m, na kterém jsou protisměrně namotaná dvě silná lana. Ta byla vedena otvorem ve střeše pod krytou stříškou na dvě kladky nad dolem. Ve spodní části jsou k ose připevněna vodorovná ramena, ke kterým se zapřahalo šest párů koní. Koně chodili po obvodu a otáčeli bubnem, přičemž se jedno lano s prázdným košem či měchem odvíjelo a druhé s nákladem namotávalo. Když byl náklad vyložen, koně se otočili a chodili v opačném směru. Trejv je krytý stanovým krovem ve tvaru kužele, jehož výška je 13 m. Střecha je kryta šindelem. Trejvy byly schopné vytáhnout náklad až l tuny z hloubky asi 200 m. Používaly se nejen pro dopravování narubaného materiálu, ale byly kromě dědičných (tj. odvodňovacích) štol nejdůležitějšími odvodňovacími zařízeními ve své době. Stroj je dodnes schopen provozu a je unikátním dokladem úrovně báňské techniky 16. století.

  

® Speleo klub Kladno 2005