OSELSKÉ PÁSMO

STŘEDOVĚKÉ DOLY OSELSKÉHO PÁSMA V KUTNÉ HOŘE
V. Daněček, V. Cílek, J. Bohátka

   Do inventáře Okresního muzea v Kutné Hoře patří vedle velkého množství středověkých hornických artefaktů také hodnotný kus skutečného středověkého důlního podzemí prolezitelného v délce 0,5 km.

Již delší dobu částečně zpřístupněné prostory byly objeveny roku 1967 při hydrogeologickém průzkumu historického jádra města, a to šachticí vyhloubenou před Jezuitskou kolejí - volné prostory částečně plněné vodou byly zastiženy v hloubce 22 m. 

Polovina důlních prostor tvoří současnou prohlídkovou trasu ve správě muzea, zbývající část byla pouze částečně a hrubě zmapována, celé podzemí nebylo prakticky vůbec báňsko-historicky zpracováno.

Z tohoto důvodu v období 1991-92 provedla malá skupina členů České speleologické společnosti v přátelské spolupráci s Kutnohorským muzeem zaměření všech dosažitelných prostor a pokusila se je celkově zdokumentovat.

Výsledkem této aktivity je mapa důlních prostor v měřítku 1:500 v celém rozsahu, mapa 1:100 nepřístupných prostor, doplněná řadou příčných a podélných profilů, profily archeologického průzkumu a textová dokumentace "Středověké doly na Oselském pásmu v Kutné Hoře" (V. Daněček - J. Bohátka), doplněná 42 fotografiemi J. Brožka. Dokumentace je uložena v Okresním muzeu v Kutné Hoře, včetně mapových matric a získaného archeologického materiálu.

Ve Speleu není možné seznámit s celou dokumentací, která formou "průvodce" vcelku detailně popisuje celé podzemí - pokusím se tedy alespoň stručně shrnout dosažené výsledky průzkumu a zastavit se u několika významných či zajímavých detailů.

Úvodních 280 bm důlního díla (prakticky současná prohlídková trasa) má z báňského hlediska charakter spojnice několika dolů v první, tedy nejmělčí úrovni, na styku křídového nadložního útvaru s produktivním kutnohorským krystalinikem. Klikatící se chodba zhruba ZSZ směru protíná několik svislých důlních děl, jam z povrchu i slepých jam, hloubení pokračujících na nižší úrovně (tzv. hašplů).

V přístupové chodbě je tedy zastižen pro oblast Kutné Hory typický způsob přípravy a otvírky ložiska - úvodní jamou z povrchu a řadou vzájemně odsazených hašplů zahlubujících se do žilného prostoru. Vztah otvírkové jámy a tzv. prvního hašplu (tj. zahloubeného z úrovně 1. patra) byl v dokumentovaném prostoru ověřen celkem třikrát, přičemž ve dvou případech náležejí pravděpodobně jedné jámě z povrchu první hašply dva.

Úvodní chodba se ve svém závěru (v konci prohlídkové trasy) takřka kolmo napojuje do vlastního dobývkového pásma S-J směru, které bylo zmapováno v délce cca 220 bm a je tvořeno několika odlišnými typy dobývkových prostor, slednými chodbami i spojovacími překopy.

Určitý společný znak "architektury důlních prostor" je zde předurčen geologickou situací charakteristickou pro většinu kutnohorských stařin a tento charakter naopak tato díla výrazně odlišuje od starých děl jiných rudních revírů a děl na okraji kutnohorského rudního okrsku. Důl je vyražen ve zvětralých biotitických až místy migmatických rulách s dobře patrnou paralelní, zvrásněnou strukturou. Strop chodeb je tvořen bazálním křídovým slepencem, místy s písčitými či jemnozrnnými partiemi, častěji ale i s velkými bloky šedé, navětralé ruly (i přes 30 cm). Tmel slepenců je karbonátový a rozhraní mezi krystalinikem a platformní křídou je význačnou zdejší zvodní.

Lze tady vcelku pravděpodobně předpokládat, že středověcí horníci využívali hluboce zvětralého předtransgresního povrchu krystalinika a razili své průzkumné práce po tenkých tektonických liniích v relativně měkké hornině - hlouběji v masivu již byla každá další ražba podstatně namáhavější. Pokud se objevila rudní indicie, byla sledována hloubením či bylo přímo zakládáno regulérní dobývání.

Přístupné prostory chodbiček dokládají sledování tektonických linií a nevýrazných žilných struktur, ale také pozdější využití generelně přímého díla k odvodňování - chodby umožňovaly odvádění vody čerpané z nižších úrovní dolů do údolí Páchu (Vrchlice), navíc fungovaly jako výrazný přímý sběrač velkého množství vody snadno prosakující z povrchu křídovým souvrstvím.

Odvodňovací charakter úvodních partií dolu potvrzuje profil chodeb i jejich výškový průběh, ale i relikty odvodňovacích korýtek v nich nalezené. Proto lze tyto části dolu z pohledu báňské terminologie označit jako díla otvírkového charakteru s využitím pro odvodňování řady dolů.

O to hodnotnější se proto jeví dobývkové partie podzemí, které skutečně ukazují prostředí středověkého kutnohorského dolu. Vlastní dobývky jsou zde reprezentovány trojicí odlišných typů.

Nejmohutnější širokou dobývku otvírá ve vrcholu klenby přístupová chodba (závěr návštěvní trasy) - dobývková prostora o výšce dnes 10 m (počva tvořena zařícenými bloky) a šířce až 7 m je sledovatelná v délce 10 m. K jihu se na shodné žilné struktuře za dvojicí hašplů objevují strmé a úzké dobývky v délce asi 15 m, jejichž hloubkou pod vodní hladinou se nepodařilo změřit ani odhadnout. Dále k jihu se otvírá další široká a prostorná dobývka se založenou hlušinou proklesávající do nižších prostor.

Třetí typ dobývání je vytvořen na bočním podložním odžilku v severní nepřístupné partii dolu a je představován pěti úrovněmi velice drobných průzkumně-dobývkových chodbiček, z nichž 3 úrovně jsou vybíráním bohatší žíloviny navzájem několikrát propojeny. Tato struktura je vytěžena v délce 12 m při převýšení 8 m a představuje jednu z nejimpozantnějších partií dolu svým archaickým způsobem dobývání i mohutností druhotné sintrové výzdoby.

Dále k severu hlavní dobývka přechází v slednou chodbu po nevýrazném zrudnění (pod vodní hladinou však pokračuje kamsi velkým profilem), po 45 m se stáčí paralelní S-J žilné struktuře. Na ní jsou založena dvě hloubení a jedna šachta z povrchu - celá struktura je charakteristická silným přítokem vody a bohatou druhotnou výzdobou, stejně jako velice plazivým profilem prostor.

Na několika úsecích důlních chodeb se na stěnách a vzácně počvách dochovala tesaná vodní korýtka, která zabraňovala především u ohlubní hašplů a v dobývkách stékání vody zpět do hlubších částí dolu. Tesaná korýtka mají hloubku až 30 cm a jsou na mnoha místech až ze 2/3 zaplněna sintrem. Vedle těchto tesaných korýtek, sledovatelných v dochovaných úsecích až v délce 6 m, se na několika místech nalezly sintrové "negativy" dávno zmizelých dřevěných korýtek. Vynikající celkový "negativ" (prosazované slovo "oblitek" se mi zdá ještě nevhodnější) trámu s vydlabaným korýtkem je dokonce možné spatřit i na prohlídkové trase dolu, v blízkosti nově vyhloubené větrací a únikové šachty.

Vedle reliktů korýtek se na nejednom místě nepřístupného podzemí nalezly v podobě "sintrových otisků" stopy dřevěných podlah na počvách chodeb a k naprosto jedinečným fenoménům dřevěných konstrukcí v dole patří sintrem obalená zachovalá zařízení. Je to především úzký příčkový žebřík mohutně obalený sintrem v hloubení na konci severní dobývkové části podzemí, dosud překrytý dřevěným povalem na ohlubni hašplu, dřevěné, rovněž přesintrované prkenné uzávěry v prorážkách dobývek, které nahrazovaly a dodnes nahrazují proraženou počvu umělou podlahou. Zde našinec díky mohutným sintrům opravdu netuší, po čem leze. Dále byla ve dvou případech zjištěna dřevěná uzávěra profilu chodbičky v podobě dodnes funkčních hrázek, a to v jednom případě byla hrázka dokonce vyplněna nepropustnou jílovou ucpávkou sevřenou dvojím bedněním.

Ve stručnosti zmiňme dále vytesané zádlaby ve stěnách štol pro ukotvení dřevěných konstrukcí, tajuplné důlní značky o průměru asi 20 cm s motivem kříže a kruhu ( a s problematickým vysvětlením - neznáte analogie z jiného českého podzemí?), volné základy hlušinového materiálu i suché zídky.

Druhotná výzdoba kutnohorského podzemí je nesmírně bohatá.

V krápníkové a sintrové sekundární výplni byly zjištěny dva minerály - kalcit a aragonit. Oba minerály zde vznikají stejným mechanismem jako v jeskynním prostředí: prosakující dešťová voda se v půdním horizontu (který obvykle obsahuje 20-100x více CO2 než atmosféra) nabohacuje (HCO3-). ten rozpouští karbonátový tmel křídových slepenců. V ovzduší dolu se sestupující vody opět ocitají v prostředí s relativně vůči půdě nízkým obsahem CO2, ten se vylučuje do ovzduší dolu. Přitom dochází ke ztrátě rozpustnosti Ca2+, který vypadává z roztoku jako kalcium karbonát.

Ze stalagmitových forem jsou v dole zastoupeny krápníky, stěnové a podlahové sintry, sintry obalující starý dřevěný žebřík v nepřístupné části dolu, keříčkovité formy kalcitu, ježaté perly analogické podobným útvarům jako ve štole Sv. Antonína Paduánského v údolí Vrchlice u Poličan, záclonky, brčka, ztlustělá brčka, excentrické nárůstky, podvodní formy reprezentované bakulemi o průměru 1-4 cm. Krápníky dosahují délky i přes 30 cm a tloušťky až 10 cm. Záclonky jsou dlouhé až několik desítek cm při šířce okolo 1 cm a výšce 10 i více cm.

Pěkně vyvinuté jsou sintrové destičky, které původně rostly na vodní hladině zatopených chodeb, po dosažení určité váhy klesaly ke dnu a zatím se na hladině tvořila další vrstvička. Těchto tenkých vrstviček můžeme nalézt i víc jak deset nad sebou. Jejich volné prostory rychle v přesyceném prostředí zarůstají keříčkovitými porézními formami subakvatických sintrů.

Poměrně hojně se v místech, kde voda stéká jako tenký film, objevují typické "jeskynní" mikrokaskády. Pěkná výzdoba se nalézá průběžně, nejčastěji však v zadních nepřístupných partiích dolu, zejména v chodbičce u bodu J, která byla uzavřena v části svého profilu jílovou hrázkou. Zde můžeme pozorovat i zvláštní jev, jak povrchová hladinová sintrová kůra klesla na podvodní bakule a zastavila je v růstu.

Mimořádným nálezem jsou zasintrované stopy rukou středověkého horníka, který při vybírání žíloviny rozmázl prsty jíl na žilné ploše, jež vytvořil paralelní žlábky, které byly záhy jemně zasintrovány. Nalézají se v nepřístupné části dolu, vpravo od konce turisticky přístupné trasy, před mohutnou dobývkou.

Nejasným, poněkud záhadným jevem jsou vzácné polokulovité sintry, které mají uprostřed malé dutiny, takže nedoléhají ke skále, ale odchylují se od ní a vytváří tak mezi sintrem a skalou dutinu. Tyto dutiny vznikají odmytím měkké vrstvy jílu pokrývajícího stěny chodby ještě předtím, než byla pokryta souvisle sintrem.

Podobně jako např. v příbramském rudním revíru se i v tomto dole setkáváme s aragonitem. Aragonit má tendenci k tvorbě excentrických výrůstků typu "železného květu". Lze jej poznat podle mléčně neprůhledné bílé barvy a zejména podle sametového lesku způsobeného tenkými subparalelně uspořádanými vlákny aragonitu. Kalcit je na lomu krystalický, vytváří-li vlákna, jsou vždy radiálně uspořádána a mají skelný, nikoliv sametový lesk. Aragonit tvoří i mezivrstvičky v sintrech, součást krápníků. Bývá jako na jiných lokalitách přetékán kalcitem. K depozici aragonitu dochází zejména v místech s menším průtokem vody, tam kde voda stagnuje a odpařuje se. Vzácně byl pozorován namodralý aragonit, ale vzhledem k ojedinělému nálezu nebyl odebrán vzorek, který by výskyt poničil. Aragonit vytváří i části přívěsků na kalcitových krápnících.

Z vědeckého hlediska je nejcennějším objektem v dole podlahový sintr, který v místě průkopu vpravo z konce turistické trasy k dobývce dosahuje mocnosti 37 cm. Je pravděpodobné, že depozice sintru začala hned po opuštění dolu a že tedy sintr reprezentuje vrstvu vzniklou mezi 14. - 16. st. a dneškem. Sintrová podlahová deska se evidentně ukládala na podlahu z dřevěných fošen, jak dokazují patrné sintrové negativy struktury dřeva a spár podlahy nalezené na bázi vrstvy.

Rudní žilovina byla nalezena jen ojediněle. Jedná se o tenké křemenné žilky někdy s vtroušeným zvětralým pyritem. Ze sekundárů byl nalezen světle zelený chryzokol (nikoliv malachit, jak jsme předpokládali). Zemité agregáty minerálu o přibližném složení MnO2 mají zvýšené obsahy zinku (až 6 hm. %) a mědi (do 2 hm. %), takže se domníváme, že původní, tedy nezvětralá žílovina, byla tvořena křemenem s nepravidelnými hnízdy pyritu, sfaleritu a vtroušeného chalkopyritu, který bývá nositelem stříbra.

V současné době probíhá výzkum izotopického složení podlahových sintrů s cílem objasnit vývoj klimatu za posledních asi 500 let.

Podzemní prostory z inventáře Kutnohorského muzea skutečně stojí za shlédnutí, nepřístupné partie především. Archeologická sondáž zachytila v zásypech až 11 sledovatelných vrstev a prokázala, že klasické metody povrchové archeologie mají svou plnou výpovědní hodnotu i v důlním prostředí (K. Nováček - Zpč. muzeum v Plzni). Nakukování do průzračné vody hašplů dovolilo nahlédnout do nižší úrovně dolu (cca - 10 m pod přístupnou) se zbytky dřevěných konstrukcí výstroje hloubení nebo snad čerpacího zařízení. V tomto stadiu poznání kutnohorského podzemí by největší objevy rozhodně přinesl potápěčský průzkum zatopených prostor.

Namísto závěru chci nechat tajemno kutnohorského podzemí stále otevřeným a lákajícím a připsat už jen veliký dík všem, kteří dokumentaci prováděli či ji umožnili provádět a poskytli nám suché zázemí - v nepřístupné části dolu je totiž často vody až nad hlavu.

Literatura:

CÍLEK V. (1990): Kutná Hora - kras a historické podzemí. Speleofórum, str. 8-10. Brno.

CÍLEK V. (1994 v tisku): Speleologický výzkum historických dolů v Kutné Hoře. Zprávy památkové péče. Praha.

DANĚČEK V. a BOHÁTKA J. (1993): Mapová dokumentace středověkého dolu na Oselském pásmu. Fotografie J. Brožek. Nepublikovaná zpráva. Okr. Muzeum v Kutné Hoře.

KOŘÁN J. (1950): Dějiny dolování v rudním okrsku kutnohorském. Praha.

PEČOHOVÁ J. a HOFFMANOVÁ A. (1991): Středověké důlní dílo na Oselském pásmu. Speleo 6, 13-15. ČSS. Praha.

 

  

® Speleo klub Kladno 2005